Tento příběh není ničím, čím lze Horobraníky ohromit, je docela obyčejný, mohli by ho napsat mnozí z vás. Protože si mnozí z vás prošli tím stejným, ne-li možná i horším. Začnu tím, že jsme si se Zdeňkem naplánovali Horobraní na kolech v oblasti Hranic na Moravě. Kopečky tam nejsou nijak strmé ani vysoké, jejich nadmořská výška zpravidla nepřesáhne 400 výškových metrů. Kdo hraje Horobraní, dobře ví, že právě v tom někdy tkví jejich „záludnost“. Často jsou to takové kopce nekopce, v podobě vrcholku uprostřed zoraného pole, nebo v horším případě se vrcholek nachází v stametrových vzdálenostech za elektrickými ohradníky. A ještě v horším, když se v této vzdálenosti ještě k tomu pase i dobytek.

Jak se v závěru výletu ukázalo, na dobytek kupodivu dnes nedošlo, zato my dva jsme jako „dobytek“ vypadali 3x. Podotýkám, že ne díky alkoholu, ale díky blátu. Ale po pořádku.


Z Havířova, resp. z Ostravy do Hranic n. M. je to trošku z ruky, tak využíváme služeb vlaku. Abych si v něm nedělal ostudu, kolo jsem si předem umyl a tretry zbavil veškerých nečistot z předchozích výletů. Přesun do Hranic tudíž bez hanby a studu. První potíž nastala krátce po vystoupení z vlaku. Zdeňkovi najednou přestal na kole fungovat tachometr Sigma 16.16. Zkusil vyměnit baterie v obou segmentech, ale nepomohlo to. Podobnou potíž jsem měl už v minulosti se stejným typem i já. Zkrátka tachometr po vystoupení z vlaku občas nefunguje, naskočí sám od sebe později a bez varování.

Vymotáváme se uličkami z města a směřujeme po zelené TZ na první kopec Hůrka (370 m n.m.). Značka ale vrcholem nevede, chodník jej obchází v nejbližším bodě o cca 160 m. Na kolo to není, musí se pěšky a do kopce, navíc občas vyšší vegetací. Využíváme toho, že jsme dva, jeden zůstává u kol a druhý si jde pro vrchol a opačně. Než se k vrcholku vydá Zdeněk, zkusíme v jeho mobilu provést "fintu", kterou nám nabízí aplikace Mapy.cz. My oba ale i kupa horobraníků zdoláváme vrcholy někdy pěšky, někdy   na kolech. Není vyjímkou, že je to zrovna v lese, ve kterém ale nevede k vrcholu žádný chodník. To by ještě nebylo tak zlé, horší je, že vrchol je vzdálen přes 200 – 300m a svah k němu je příkrý „jak kráva“. V tu chvíli nezbývá nic jiného, než kolo k nějakému stromu připevnit zámkem a spolehnout se na to, že tak zůstane do návratu.  Což o to, kolo umí počkat, zatím se u nás v lesích tak moc nekrade, se dřevem už bych to netvrdil.  Ne vždy ovšem bývá les přehledný, občas se musí přes houští. Snadno se stane, že po „Uložení vrcholu“ během návratu ke kolu nabereme malé vychýlení „z kurzu“. Malé, ale dostatečné, aby  kolo nešlo nalézt. Zákonitě nastane jistá panika, mnozí, co v lese odkládají kola a nemají fotografickou paměť, to možná znají.  Myšlenky typu „Co by, kdyby“, se nabízí mezi prvními. Aby se jim předešlo, tak je dobré použít ty zmíněné Mapy.cz . Najít si tu chvilku a před opuštěním kola si pozici kola do map uložit. A při návratu v případě nutnosti zrevidovat pozici svou a kola. Dnes poprvé "fintu" testoval Zdeněk a úspěšně. Našel mne na místě, kde mne i s koly zanechal. Zkoušel se vrátit nejprve bez navigace a už 160 metrová vzdálenost jej směřovala trošku jinam.

Od Hůrky směřujeme k Hluzovskému kopci. Cesta vede kolem Lomu v Hranicích. V jednom úseku je shora na dobývané ložisko pěkný výhled. Abychom si jej pořádně užili, snažíme se dostat až na hranu lomu. Dělí nás od ní cca 15m jílovitého podkladu. Vypadá, že chůze po něm by „šla“ a že se nebudeme do něj bořit. Záhadou je, že směrem tam se neboříme, směrem zpátky o tři minuty později už jo. Nedalo se nic dělat, obaly bláta z treter a plášťů kol musely dolů, no řekněme dobrá zábava na 15 minut.


Dalším naším kopcem měla být Vysoká (370m n.m.) Už ale první kroky při nakročení do pole ze silnice naznačovaly, že dneska nám zde „pšenka v pšeničním poli nepokvete“. Zkrátka po včerejších deštích bylo pole pod klasy obilí ještě stále hodně mokré a tak jsme tento vrcholek vzdali. Kousek za Hranickými Loučkami máme vyhlédnutý další vrcholek Na Strážnici (354m n.m.) Zpočátku k němu vede pěkná lesní cesta, na které se sem tam vyskytují louže. Jednu takovou jsem chtěl objet, abych se nepocákal. Chybička se ovšem vloudila. To, co vypadalo jako trs trávy, byl v reálu trávou zarostlý podélný hliněný hrbolek. Po něm jsem se sklouzl pěkně k zemi a jak široký, tak dlouhý se rozmázl v louži. Naštěstí umím padat a taky bleskurychle vypnout tretry z nášlapů, takže se mi nic nestalo. Úplně bez následků to ovšem nebylo, čistá mi zůstala snad jenom záda.  Z kola padám jednou za dese let a zrovna dnes jsem k tomu „musel“ mít i svědka. Zdeněk totiž jel kousek za mnou. Nevím, zda se mému kotrmelci smál nebo ne, ale překvapen byl určitě.  V nejbližší čisté louži jsem si pak na sobě „vypral“ triko a rukavice, lehce očistil stehna, předloktí, kraťasy i tretry.  Opět jsem na chvíli vypadal trošku „k světu“.  Další samočinná očista treter a kol proběhla o kousek dále, kdy nám skončila pohodová lesní cesta. My chtě nechtě museli do mokré, vysoké trávy, jenž zdárně zarostla někdejší chodník. Těch cca 150m bylo náročných a když už Zdeněk řekl, že sám by do těchto míst nikdy nešel, tak na tom asi něco bude. Na zbylých 100m, co nám chybí k vrcholu, nám vzrostlejší les přece jen umožnil snadnější postup.  Závěrečný úsek po strništi už bereme jako satisfakci za dnešní „útrapy“ a jako odměnu. Ta je násobná, neboť se nám skýtá nádherný výhled.  Pro jeho dokonalé vychutnání sedáme na lavičku pod vzrostlou lípou, svačíme a zároveň nevěříme, že může být na světě tak prima.





Netušíme, že za desítku minut, až se vydáme dál, nebude to vůbec snadná, hladká cesta. Nechce se nám zpátky do vysoké trávy a volíme cestu přes pole. Jenže strniště záhy skončilo a my se s koly vnořili do obilí, jenž nás píchá do lýtek. K tomu máme pocit, že hlína pod nohama je čím dál měkčí a pocit to byl skutečný. Než jsme se, po víc jak kilometrovém přesunu polem, dostali na silnici, opět máme tretry i kola hodně slušně obalená jílem. Teď navíc ještě ve výpletech a na pastorcích máme namotány klasy a vůbec se jim nechce pryč. Nezbývá než vše seškrábat a vydloubat,  jízda nepřipadá v úvahu. Kdyby nám tohle někdo řekl před dvěma roky, že budeme ve svých létech takhle blbnout po cestách necestách, tak bychom jej považovali za blázna. Díky Horobraní jsme dnes těmi blázny pro změnu my dva.  Já i Zdeněk a kupodivu to bereme úplně v klidu. Takovým náznakem úsměvu jen ze sebe vypustíme: „Co už“.:-) Jako bychom to ani nebyli my, kdo se ještě nedávno snažil na naše srazy Cyklobandy jezdit co nejlepšími cestami, nejlépe po rovině. Dnes koukáme, kterou cestou na sraz nasbíráme co nejvíce kopečků a vůbec nějak nevadí, že přes ně jedeme s plnými brašnami. Změna tedy opravdu razantní. A kdo za to může? To dobře vím. My sami a pak jedna holka a dva kluci někde z Podještědí.



Přes kopečky Bušlín (334m n.m.) a Stráž (364m n.m.) se dostáváme na kopeček s příznačným jménem „Na Kopci (355m n.m.) K vrcholku se cca 300m prodíráme po okraji nedávno pooraného pole a těžce volíme, zda jít v kopřivách a kolo tlačit po poli anebo naopak.  Vrcholek je však od okraje pole vzdálen cca 100m, je jisté, že nás přesun v oraništi nemine. Vrcholek není daleko, kola můžeme bez obav nechat na okraji lesíka. Kolem poledne už je hlína trošku proschlá, takže naše obuv není na tom špatně. Maximálně lze říct, že je od ornice špinavá. Vrcholku naštěstí nevadí, v jakém stavu k němu horobraník dorazí. Hlavně, že se přišel podívat a narušil tu nekonečnou samotu. Po „Uložení vrcholu“máme se Zdeňkem zavedený „rituál. Vzájemně si pogratulujeme, minimálně Zdeněk si výstup zadokumentuje selfíčkem a až poté opouštíme vrcholek. Dnes se ovšem tradice malinko mění. Zdeňkova aplikace Horobraní totiž „hlásí“, že se právě lehce přešvihl přes metu 200 000m. Jeho tím však vůbec nezaskočí, neboť je na tuto příležitost dobře připraven. Z dresu vytahuje list papíru a na něm tkví právě toto kulaté číslo, což je samo o sobě událost hodná zaznamenání. To si bezesporu zaslouží gratulaci, pořízení důkazové fotky a příslib pozvání na jedno, tedy až bude možnost. Po „slávě“ vrcholek opouštíme jinou, snad lepší cestou, než jsme sem přišli. Chůzi přes louky si dnes už potřetí alespoň náznakem očistíme tretry a pláště kol.





V pořadí další, tentokrát Blahutovický vrch (331m n.m.) s rozhlednou nám nenachystal žádné blátivé martyrium ani překvapení. Překvapení nás posléze čekalo v obci Jeseník nad Odrou. Jaksi zde nemůžeme najít otevřenou hospodu, kde bychom dali „jedno“na ztvrzení “ Zdeňkovy události. Budeme se muset na hospodu někoho zeptat. V tomto má Zdeněk léty ověřenou zkušenost. S dotazem „Kde je tady hospoda? ev. kde tady čepují dobré pivo?“, pokud to jen jde, se vždy obrátí na chlapa. Snad se ještě nestalo, že by mu někdo poradil špatně. Nebo na ty řídké případy už zapomněl. A také ví, že u žen s dotazem na hospodu moc nepochodí, ty mají jiné starosti. Místní týpek, co nám jako první přišel „pod ruku“, nás posílá do vedlejší vesnice Hůrka, na tamější koupaliště. Tak fajn, pohled do mapy prozrazuje, že cestou, by
ť trošku bokem, máme i Horobraní Hůrka (380 m n.m.). Budou dvě mouchy jednou ranou. Než tam však stačíme dojet, prasklo mi lanko na přesmykači. Zároveň zjišťuji, že jsem díky pádu do louže urval a ztratil čidlo na tachometr z vidlice. Zvláštní, celou tu dobu mi nechyběl pohled na tachometr, tak jsem o problému ani netušil. No nic, najeté km si zjistím dle Mapy.cz, novou kabeláž taky lze koupit. A problém s urvaným lankem se vyřeší lehce. Stačí vložit mezi rám kola a rameno přesmykače nějaký stabilní předmět, široký cca 3 cm. Dosáhnu tím, že „pevně“ ustavím přesmykač na prostředním kolečku a přehazovat řetěz budu jen vzadu na pastorku. Kdyby byl kopec s takto omezenou volbou převodů přece jen nad mé síly, tak stačí jen daný předmět vyjmout. Shodit řetěz na nejmenší placku a po zdolání kopce opět vložit předmět zpátky. Pro tento účel jsem si margo poruchy prakticky okamžitě našel na cestě placatý kamínek. Ten mi v pohodě na kole vydržel po celou dobu výletu. 

 V obci Hůrka nacházíme hospodu u koupaliště, týpek nám dal dobrý tip, posezení u bazénu je docela prima. Akorát nás překvapuje, že byť je celkem vhodné počasí, tak jsou u vody jen dvě děti. Chuť taky skočit do čisté vody by tady byla, ale nemáme ani plavky, bohužel ani čas. Máme před sebou ještě tři Horobraní a rádi bychom stihli vlak za hodinu a půl ze Suchdola n. O. Dopíjíme to své jedno orosené, které v danou chvíli hodně „bodlo“  a vyrážíme na kopečky Nad Oborou (339m n.m.), Panský kopec (352m n.m.) a Salaš (364m n.m.). Naštěstí jsou všechny tři na kolech snadno dostupné. Také jsou z nich moc pěkné výhledy. Zejména Starojičínský hrad se krásně vyjímá. Pohled na protější Nízký Jeseník je také parádní, tady se ještě někdy rád vrátím, ale to si vyšetřím víc času.

Dnešní porce času nám ale dokonale vyšla, na nádraží dojíždíme cca 15 minut před odjezdem. Po tom mém pádu do louže už ze mne a z kola nějak ta špína celkem „opadala“. Tudíž se nemusím až tak moc stydět vlézt do vlaku. Stydět se nemusíme ani za svůj dnešní výkon, máme na kontě cca 55 km a nastoupaných něco málo přes 800m, 11 Horobraní, nějaké ty drobné materiální ztráty a spoustu nevšedních, byť ne vždy příjemných, zážitků.