ROK HOROBRANÍ
Všechno to začalo, když jsme odjeli z Rakouska, kde jsem měl nejvyšší kopeček Wiederberger Horn (2127m). Potom jsme se přesunuli do Krkonoš na Erlebachovu boudu. Šli jsme na vysoké kopce. Nejdelší výlet, který jsme s maminkou podnikli, měl 14 km. Navštívili jsme Dívčí kameny (1413m), Mužské kameny (1417m), Velký šišák (1410m) a pokusili jsme se o Sněžné jámy neboli v horobraní Vysoká pláň. Ale museli jsme to kvůli velkému větru otočit na Martinovku. Tam jsme si dali oběd. Po obědě jsme šli na Ptačí kameny a zpátky na Erlebachovu boudu.
Po letních prázdninách jsme kromě jiných navštívili Císařský kámen (637m), Bílou skálu (964 m) a Královku (859). Na podzim jsme vystoupali na Bukovec (1005 m). Čtyři dny potom nás přivítal Zelený háj (496 m), poprvé poctivě, další návštěvy byli už z auta. V zimě jsme byli na Čigasově hůře (391 m) a pak dokonce na lyžích na Mikšově hoře (578m). Nezapomněl jsem ani na nejbližší kopeček – Vrchhůru (327 m).
Rok 2024 jsem zahájil výstupem na Raubíře (493m). Tím jsem zabodoval hned ve dvou výzvách: Novoroční výstup a Ještědsko-kozákovský hřeben. Hned následující kopeček byl do výzvy „Zvířátka“ – Jelínka (504m).
A o Hvězdě (959m) jsem psal v jiném příběhu. Nevynechal jsem ani kopečky, které všichni znají – Trosky (488m) a Kozákov (744m). Líbilo se mně i na Kosti (297m). Za pár dní jsem pak zdolal svůj 100. výstup – Zebín (399m) a pak i 100. vrchol –Chotice (544m). Moje nadšení pro Jičínskou pahorkatinu se projevilo návštěvou Sokola (562m). Samozřejmě se mně líbí i Ještědsko-kozákovský hřeben a tak jsem nemohl vynechat nejvyšší jeho kopeček Ještěd (1012m). Šel jsem i na krásný kopeček Čertova ruka(343m) ve Skaláku. Cestou z orienťáckého soutředění jsem se stavil na překrásném kopečku Veliši (429m), Podobně krásné kopečky jsou i Mužský(463m) a Přivýšina (464m). Moc hezká zřícenina je na Bradleci (542m).
Drazí rodiče pak vyslyšeli mé přání dokončit na Erlebachově boudě to, co jsme začali loni. Na Medvědín (1235m) jsme sice vyjeli lanovkou, ale pak jsme pěšky došli k překrásné ale smutné Hančově mohyle na Vrbatově návrší (1412m) a pak dokonce až na Harrachovy kameny. (1421m). A přišel předposlední den pobytu. Podařilo se nám tentokrát s tatínkem dokončit cestu po hřebenu až na Sněžné jámy! (1497m).
Byl to krásný rok plný kopečků.
David 1.třída ve spolupráci s dědou
