Některé akce a výlety si příběh prostě zaslouží, tak jako hurá akce v Ostružné... 

Jak to vlastně celé vzniklo? 

Po týdnu stráveném na Pálavě a "lovením místních velehor" jsem si řekl, že bych moc rád vyrazil někam výš. Možností jsem měl v hlavě víc, ale nakonec to vyhrály Jeseníky. Byl jsem tam jen jednou a strašně se mi tam líbilo. Co takhle dát vědět na skupinu Horobraní? Třeba se někdo aspoň na jeden výlet připojí. A ono to vyšlo. Nakonec se tam sešla slušná sestava - takový MiniHorobranický sraz. 

Pátek 

Plán byl, že se všichni sejdeme v pátek odpoledne (případně večer) v Ostružné v penzionu Jeřabina. Mimochodem pokud hledáte příjemné a cenově dostupné ubytování v Jeseníkách, Jeřabina je jasná volba - ostatní určitě potvrdí. Ale co po cestě? Ten pátek to chtělo nějak využít. Nakonec se ve mě projevila moje "čistící" porucha (pro ty, kdo neznají Mykasovu klasifikaci Horobraníků, tak čistič je ten, kdo kompletuje pohoří na 100% a nesnese pohled na jeden fialový kopeček mezi všemi těmi zlatými), a tak jsem vyrazil směr Králický Sněžník. Musím říct, že Dolní Morava se mění každým rokem, potvrdila mi to i paní, která provozuje malý krámek hned u parkoviště. Prý tam bude dokonce i mega wellness. Ale já si chtěl vyzkoušet největší místní lákadlo - Sky Bridge 721 - ano, i za tu nekřesťanskou cenu. Možná se ptáte, jestli to za to stojí? Vlastně ano, jednou si to zažít je super, ale podruhé bych tam už asi nemusel. Samozřejmně jsem to využil k ulovení pár horopointů a přiblížil se tak zkompletování dalšího pohoří. Pak už hurá směr Ostružná, ubytovat se a počkat na zbytek výpavy. Jako první dorazil zakrvácený 11majkl, potom Bubulen a Doyle, Balvan a nakonec až pozdě večer Martina tulačka Rm. 

Sobota

Na sobotu byla v plánu nádherná trasa, která měla původně mít 42 kilometrů. Kdo mě zná, tak moc dobře ví, že ne všechno vyjde podle plánu. Že se občas z 26 km stane 36 a podobně. Naštěstí tady to bylo přesně obráceně. Ze 42 km bylo nakonec "pouhých" 38 :D Dokonce jsme dali přednost příjemnému posezení na Šeráku před vrcholem Šumný. Mezi námi vylézt na Šerák po sjezdovce bylo celkem náročné - dokonce tak, že se jeden člen výpravy pokusil naskočit za jízdy na lanovku (bohužel před kamerou). Dalším vrcholem už byl Keprník, kde proběhla první oslava hned několika jubileí. Na takové příležitosti sebou (čistě pro jistotu) vozím Kitlovu medovinu - to je taková srdeční záležitost. Z Keprníku je opravdu nádherný výhled, ale za mě byl nejhezčím vrcholem sobotního výletu Vozka. Dvě skalky už dálky viditelné, ale s výživným stoupákem, pokud na něj jdete po zelené turistické značce. Pak už jen ulovit pár kopečků mimo oficiální turistické trasy, překvapit jeden páreček, který se z čista jasna objevil, druhou oslavu na Trojáku, a došourat se zpátky do Ostružné. Po jednoznačném hlasování jsme zapadli do restaurace Skiland - ještě, že jsme to udělali. Rychlá obsluha, výborná jídla a hlavně - konečně stříček :D Ná závěr bych měl ještě jednu poznámku - pokud v předpovědi hlásí skoro 30 stupňů, možná je lepší se namazat OPALOVACÍM KRÉMEM :D Někteří členové výpravy změnili barvu hned o několik odstínů. 

Neděle 

V neděli byl naplánovaný kratší výlet do Rychlebských hor a dobytím nejvýššího vrcholu Smrk. Trasa měla mít něco kolem 35 km a jelikož plánování měl na starosti Marek, tak měla...můžete hádat - 35 kilometrů. Na ten den hlásili nějaké ty srážky, které se naštěstí někde zdržely - nespadla ani kapka (možná tak potu, protože bylo opravdu vedro). Na Paprsku jsme doplnili tekutiny - já se radši vyhlásím sám než to udělají ostatní - místo stříčku jsem si dal pivo :D Tam jsme se také rozdělili - jedna část zamířila na Dalimilovu rozhlednu a druhá podél hranic lovit další kopečky. Nevýhodou téhle části trasy je občasná totální absence signálu, takže synchronizace musela počkat. Tady jsem také zažil tzv. Pařížský syndrom. Strašně jsem se těšil na Smrk (asi jsem si ho představoval jako ten náš v Jizerských horách) - a co jsem tam našel? Bláto, rašelinu, hustý les a nulový výhled :/ Ale za to Brousek byl příjemným překvapením. Opravdu nádherné místo s parádním výhledem. V tu dobu se už ale blížil speciální okamžik, ještě dva vrcholky a Doyle dosáhne na metu 3 milionu bodů. Neskutečné číšlo. Ten okamžik přišel na kopci jménem Klín - no dobře, mohlo to být něco hezčího, ale tak už to bývá. Můj první milion jsem oslavil na Medvědím Brdu na Šumave (mimochodem jeden vrchol za Boubínem). Pak už to nebylo daleko do Ostružné a samozřejmně Skilandu, kde jsme naše splečné putování zakončili. Zbytek se rozjel domů a já zamířil směr Vila. 

Pondělní cesta domů

Večer na penzionu a v novém pokoji už byl takový smutnější, stejně tak snídaně. Už jsem se těšil na poslední dva vrcholky Králického Sněžníku. Výlet neměl být dlouhý, ale po předchozích dnech a v neskutečném vedru byl asi nejnáročnější. Zvlášť stoupání po nejprudším (ale zároveň nejkratším) cyklo sjezdu Enduro-5 na rozhlednu Stříbrná Twiggy. Tam se mi náramně hodily moje boxerské zkušenosti. Stalo se vám někdy, že vhodíte do automatu poslední drobné a láhev s pitím vám zůstane viset za víčko? Mírné klepání s automatem nepomohlo a tak musel přijít na řadu pořádný pravý hák. Pak už se jen dopalzit na Hraniční horu a bylo splěno. Do kterého pohoří se ale pustím teď (tedy pokud někdo nepřidá kolem Ještědu další vrcholek)? Tím nejkrásnějším okamžkem bylo koupaní v potoce hned u parkoviště - že bych mohl někoho pohoršovat? To mi v tu chvíli bylo absolutně jedno. To je jeden z nejkrásnějších pocitů, které znám - chvíli v ledové vodě a člověk je pak jako znovuzrozený. Rychle do sebe něco hodit a i já jsem vyrazil domů. Díky všem za parádní akci, super společnost a budu se těšit na příště.